Kazateľ, 1. kapitola
Kaz 1,1
Slová kazateľa, syna Dávidovho, kráľa v Jeruzaleme.
Slová Kazateľa, syna Dávidovho, kráľa v Jeruzaleme.
Úvahy Dávidovho syna Kazateľa, kráľa nad Jeruzalemom.
Slová Kazateľa, syna Dávidovho, kráľa v Jeruzaleme.
Slova Kazatele, syna Davidova, krále v Jeruzalémě.
Slova Kazatele, syna Davidova, krále v Jeruzalémě.
Kaz 1,2
Márnosť márností, riekol kazateľ; márnosť márností a všetko márnosť.
Márnosť nad márnosti - hovorí Kazateľ. Márnosť nad márnosti, všetko je márnosť.
Márnosť, len márnosť - hovorí Kazateľ. Márnosť, len márnosť, všetko je iba márnosť.
Márnosť márností, povedal Kazateľ, márnosť márností, všetko je márnosť.
Marnost nad marnost! řekl Kazatel. Marnost nad marnost, všechno je marnost!
Pomíjivost, samá pomíjivost, řekl Kazatel, pomíjivost, samá pomíjivost, všechno pomíjí.
Kaz 1,3
Aký užitok má človek zo všetkej svojej trudnej práce, ktorou sa trudí pod slnkom?
Aký osoh má človek zo všetkej svojej lopoty, ktorou sa umára pod slnkom?
Aký osoh má človek zo všetkej svojej námahy, ktorou sa ustáva, (kým je) pod slnkom?
Aký zisk zostane človeku pri všetkej jeho námahe, ktorou sa namáha pod slnkom?
K čemu je člověku všechno to pachtění, kterým se pachtí pod sluncem?
Jaký užitek má člověk ze všeho svého pachtění, z toho, jak se pod sluncem pachtí?
mah- yiṯrōwn lā’āḏām; bəḵāl ‘ămālōw, šeya‘ămōl taḥaṯ haššāmeš.
Kaz 1,4
Pokolenie ide, a pokolenie prijde, a zem stojí na veky.
Pokolenie odchádza a druhé prichádza, ale zem stojí naveky.
(Jedno) pokolenie prichádza, (iné) pokolenie odchádza. Zem však stojí naveky.
Pokolenie odchádza, pokolenie prichádza, zem však stále zostáva.
Jedno pokolení odchází a jiné přichází,země však nehnutě trvá navěky.
Pokolení odchází, pokolení přichází, ale země stále trvá.
Kaz 1,5
A slnko vychádza a slnko zachádza a chvatom spiecha k svojemu miestu, kde zase vychádza.
Slnko vychodí, slnko zapadá, náhli sa na svoje miesto, kde znova vychádza.
Slnko vychádza a slnko zapadá a ženie sa späť na miesto, kde (zasa) vyjde.
Slnko vychádza, slnko zapadá, náhli sa na svoje miesto, tam, kde zasa vyjde.
Slunce vychází a znovu zapadá,aby chvátalo tam, odkud vyjít má.
Slunce vychází, slunce zapadá a dychtivě tíhne k místu, odkud opět vzejde.
wəzāraḥ haššemeš ūḇā haššāmeš; wə’el- məqōwmōw, šōw’êp̄ zōwrêaḥ hū šām.
Kaz 1,6
Ide k poludniu a obracia sa k polnoci; obracajúc sa hneď sem hneď ta, tak ide ta vietor, a na svojich okruhoch zase sa navracia vietor.
Vietor duje k juhu a obracia sa na sever, stále krúžiac veje a vo svojom kolobehu sa vracia.
Veje na juh a obráti sa na sever, v ustavičnom krúžení duje vietor a vietor sa vo svojom kolobehu opätovne vracia.
Vietor veje na juh, obracia sa na sever, stále krúži a krúži, vo svojich okruhoch sa vietor vracia.
Severní vítr se mění v jižní,sem a tam točí se, tam a sem,kolem dokola stále vrací se.
Vítr spěje k jihu, stáčí se k severu, točí se, točí, spěje dál , až se zas oklikou vrátí.
Kaz 1,7
Všetky rieky tečú do mora, a more nie je preplnené; na to miesto, z ktorého tečú rieky, ta sa zase navracujú, aby zase tiekly.
Všetky potoky tečú do mora, ale more sa nenaplní; potoky sa vracajú na miesto, kam tečú.
Všetky rieky tečú do mora, a more sa nepreplňuje. Kde vyvreli, k tomu miestu tečú rieky späť, aby sa odtiaľ vydali na novú cestu.
Všetky potoky tečú do mora, ale more sa nepreplní. Na miesto, kam potoky tečú, ta sa vracajú, aby tiekli znova.
Veškeré řeky do moře míří,moře se ale nepřeplní.Tam, odkud pramení, se řeky vrací,aby pak odtamtud znovu plynuly.
Všechny řeky spějí do moře, a moře se nepřeplní; do místa, z něhož vytékají, se zase vracejí k novému koloběhu.
kāl- hannəḥālîm hōləḵîm ’el- hayyām, wəhayyām ’ênennū mālê; ’el- məqōwm, šehannəḥālîm hōləḵîm, šām hêm šāḇîm lālāḵeṯ.
Kaz 1,8
Všetky veci sú plné trudu; nemohol by to človek vypovedať; oko sa nenasýti hľadenia, a ucho sa nenaplní počúvaním.
Všetko je plné trudu, nikto to nemôže vysloviť; oko sa nikdy do sýtosti nenadíva, ucho sa nikdy dosť nenapočúva.
Všetky bytosti sú podrobené ustávaniu - vyrozprávať to nevládze nik. Oko sa nenasycuje videním, ucho sa nenapĺňa počúvaním.
Všetky veci unavujú, keď ich človek nedokáže slovami vystihnúť. Oko sa nenasýti pozeraním, ani ucho sa nenaplní počúvaním.
Jak jen jsou úmorné všechny ty věci,člověk to ani nemůže vyslovit!Oko se pohledem nikdy nenasytí,ucho se nenaplní slyšením!
Všechny věci jsou tak únavné, že se to ani nedá vypovědět; nenasytí se oko viděním, nenaplní se ucho slyšením.
kāl- haddəḇārîm yəḡê‘îm, lō- yūḵal ’îš ləḏabbêr; lō- ṯiśba‘ ‘ayin lir’ōwṯ, wəlō- ṯimmālê ’ōzen miššəmōa‘.
Kaz 1,9
Čo bolo, to i bude, a čo sa dialo, to sa i bude diať, ani nieto ničoho nového pod slnkom.
Čo bolo, bude zase, a čo sa dialo, bude sa opäť diať. Nič nového nieto pod slnkom.
Čo bolo, je to, čo aj zasa bude. A čo sa už stalo, to sa opäť stane. Nič nie je nové pod slnkom.
Čo bolo, to bude, a čo sa robilo, to sa bude robiť. Niet nič nového pod slnkom.
Co bylo dříve, to zase bude,to, co se dělo, se bude dít.Není nic nového pod sluncem.
Co se dálo, bude se dít zase , a co se dělalo, bude se znovu dělat; pod sluncem není nic nového.
mah- šehāyāh hū šeyihyeh, ūmah- šenna‘ăśāh, hū šeyê‘āśeh; wə’ên kāl- ḥāḏāš taḥaṯ haššāmeš.
Kaz 1,10
Ak i je nejaká vec, o ktorej niekto povie: Pozri, toto je nové, už to bolo dávno za vekov, ktoré boly pred nami.
Je niečo, o čom možno povedať: Pozri, to je niečo nové? Dávno to bolo, vo vekoch, ktoré boli pred nami.
Ak je niečo, o čom by človek povedal: "Pozri toto je niečo nové!", už to bolo v časoch, ktoré boli pred nami.
Ak by aj niekto o niečom povedal: Pozri, toto je nové! — už dávno to bolo v časoch, ktoré boli pred nami.
Copak je něco, o čem se dá říci:Pojď se podívat na něco nového?Vždyť to tu bylo už celé věky,bylo to na světě dávno před námi!
Je něco, o čem lze říci: Hleď, to je cosi nového? I to bylo v dávných dobách, které byly před námi.
yêš dāḇār šeyōmar rə’êh- zeh ḥāḏāš hū; kəḇār hāyāh lə‘ōlāmîm, ’ăšer hāyāh milləp̄ānênū.
Kaz 1,11
Nieto pamäti predošlým pokoleniam, ani budúcim, ktoré povstanú, nebude pamäti u tých, ktorí povstanú potom.
Niet pamiatky po prvotných veciach, ani na neskoršie, čo nastanú, nebudú mať spomienky tí, ktorí budú neskôr.
Však na minulosť už niet spomienky a s budúcnosťou to bude tiež len tak. Nebude po nich spomienky u tých, čo budú nasledovať za nimi.
Predošlé veci nezostanú v pamäti, ani na to, čo príde, nebudú spomínať tí, čo budú žiť neskôr.
Není památky po našich předcích,tak jako nebude po našich potomcích:Ani památky nezbude po nichmezi těmi, kdo je nahradí.
Nelze podržet v paměti věci minulé; a ani budoucí, které nastanou, nezůstanou v paměti těch, kteří budou potom.
’ên ziḵrōwn lārišōnîm; wəḡam lā’aḥărōnîm šeyihyū, lō- yihyeh lāhem zikkārōwn, ‘im šeyihyū lā’aḥărōnāh. p̄
Kaz 1,12
Ja, kazateľ, som bol kráľom nad Izraelom v Jeruzaleme
Ja, Kazateľ, bol som kráľom nad Izraelom v Jeruzaleme.
Ja, Kazateľ, bol som kráľom nad Izraelom v Jeruzaleme.
Ja, Kazateľ, som bol kráľom nad Izraelom v Jeruzaleme.
Já Kazatel jsem byl izraelským králem v Jeruzalémě.
Já, Kazatel, jsem byl králem nad Izraelem v Jeruzalémě.
’ănî qōheleṯ, hāyîṯî meleḵ ‘al- yiśrā’êl bîrūšālim.
Kaz 1,13
a priložil som svoje srdce k tomu, aby som hľadal a zkúmal v múdrosti všetko, čo sa deje pod nebom. Je to trudné zamestnanie, ktoré dal Bôh synom človeka, aby sa ním trápili.
Zaumienil som si múdrosťou vypátrať a vyskúmať všetko, čo sa deje pod nebom. Ťažkú úlohu dal Boh ľudským synom, aby sa ňou umárali.
A svojou mysľou som sa dal na to, že múdro preskúmam a vystopujem všetko, čo sa deje pod nebom. To trápne zamestnanie uložil Boh Adamovým synom, aby sa ním umárali.
Predsavzal som si, že budem múdro hľadať a skúmať všetko, čo sa robí pod nebom: zlú úlohu dal Boh ľudským synom, aby sa ňou umárali.
Rozhodl jsem se vynaložit svou moudrost, abych vyzkoumal a vyzkoušel vše, co se děje pod nebem – takový bídný úkol totiž dal Bůh lidem, aby se jím zabývali.
Předsevzal jsem si, že moudře propátrám a prozkoumám vše, co se pod nebem děje. Úmornou lopotu uložil Bůh lidským synům, a tak se lopotí.
wənāṯattî ’eṯ- libbî, liḏrōwōš wəlāṯūr baḥāḵəmāh, ‘al kāl- ’ăšer na‘ăśāh taḥaṯ haššāmāyim; hū ‘inyan rā‘, nāṯan ’ĕlōhîm liḇnê hā’āḏām la‘ănōwṯ bōw.
Kaz 1,14
Videl som všetky skutky, ktoré sa dejú pod slnkom, a hľa, všetko je márnosť a honba po vetre.
Videl som všetko, čo sa deje pod slnkom, a hľa - všetko to je márnosť a honba za vetrom.
Videl som všetko, čo sa deje pod slnkom, - ale to všetko je márnosť a honba za vetrom!
Videl som všetky skutky, ktoré sa robia pod slnkom, a hľa, všetko je márnosť a honba za vetrom.
Viděl jsem vše, co se děje pod sluncem, a hle, všechno je marnost a honba za větrem.
Viděl jsem všechno, co se pod sluncem děje, a hle, to vše je pomíjivost a honba za větrem.
rā’îṯî ’eṯ- kāl- hamma‘ăśîm, šenna‘ăśū taḥaṯ haššāmeš; wəhinnêh hakkōl heḇel ūrə‘ūṯ rūaḥ.
Kaz 1,15
To, čo je krivé, nedá sa narovnať, a nedostatok sa nedá vypočítať.
Krivé nemožno narovnať, a čo chýba, nemožno spočítať.
Krivé sa nedá urobiť rovným a čoho niet, to nemožno počítať.
To, čo je krivé, nemožno narovnať, a s tým, čo chýba, nemožno počítať.
Co je křivé, se narovnat nedá,co chybí, se nedá nahradit.
Co je pokřivené, nelze napřímit, a čeho se nedostává, nelze spočítat.
mə‘uwwāṯ lō- yūḵal liṯqōn; wəḥesrōwn lō- yūḵal ləhimmānōwṯ.
Kaz 1,16
Hovoril som so svojím srdcom a riekol som: Hľa, nadobudol som veľkej a vše väčšej múdrosti nad všetkých, ktorí boli predo mnou nad Jeruzalemom, a moje srdce videlo mnoho múdrosti a vedomosti,
Povedal som si: Nadobudol som väčšiu a hojnejšiu múdrosť ako všetci, ktorí predo mnou boli v Jeruzaleme, a moje srdce zakúsilo mnoho múdrosti a poznania.
Povedal som si v srdci: "Hľa, vzrástol som a zbohatol v múdrosti, moja myseľ videla mnoho múdrosti a vedomosti."
Pomyslel som si: Získal som väčšiu a hojnejšiu múdrosť ako všetci, ktorí predo mnou vládli nad Jeruzalemom, a moje srdce zakúsilo veľa múdrosti a poznania.
Pomyslel jsem si: Hle, nabyl jsem moudrosti a převýšil všechny, kdo vládli Jeruzalému přede mnou. Protože jsem pojal tolik moudrosti a vědění,
Rozmlouval jsem se svým srdcem: Hle, nabyl jsem větší a hojnější moudrosti než ti všichni, kdo byli v Jeruzalémě přede mnou, mé srdce nabylo mnoho moudrosti a vědění.
dibbartî ’ănî ‘im- libbî lêmōr, ’ănî, hinnêh hiḡdaltî wəhōwsap̄tî ḥāḵmāh ‘al kāl- ’ăšer- hāyāh ləp̄ānay ‘al- yərūšālim; wəlibbî rā’āh harbêh ḥāḵmāh wāḏā‘aṯ.
Kaz 1,17
preto som priložil svoje srdce poznať múdrosť a poznať nerozum a bláznovstvo, ale som poznal, že aj to je shon po vetre;
Zaumienil som si poznávať múdrosť a poznať pochabosť a bláznovstvo. Spoznal som, že aj to je len honba za vetrom.
Preto som sa v srdci rozhodol poznávať múdrosť a tiež poznávať, (čo je) bláznovstvo a pochabosť. Ale zistil som, že aj to je iba honba za vetrom.
Predsavzal som si, že spoznám múdrosť a poznanie, hlúposť i bláznovstvo. Zistil som však, že aj to je honba za vetrom.
rozhodl jsem se okusit moudrost, okusit také hloupost a ztřeštěnost. Poznal jsem ale, že je to honba za větrem.
Předsevzal jsem si, že poznám moudrost, poznám i ztřeštěnost a pomatenost. Poznal jsem však , že i to je honička za větrem,
wā’ettənāh libbî lāḏa‘aṯ ḥāḵmāh wəḏa‘aṯ hōwlêlōwṯ wəśiḵlūṯ; yāḏa‘tî šeggam- zeh hū ra‘yōwn rūaḥ.
Kaz 1,18
lebo kde je mnoho múdrosti, tam i mnoho hnevu, a ten, kto rozmnožuje vedomosť, rozmnožuje bolesť.
Lebo kde je mnoho múdrosti, tam je mnoho mrzutosti, a kto rozmnožuje poznanie, rozmnožuje bolesť.
Lebo čím viac je múdrosti, tým väčšmi pribúda aj mrzutosti; a ako si niekto zväčšuje vedomosti, tak si zväčšuje aj bolesť.
Veď pri mnohej múdrosti je mnoho mrzutosti a kto zväčšuje poznanie, zväčšuje bolesť.
Čím více moudrosti, tím více mrzutosti;kdo množí vědění, množí žal.
neboť kde je mnoho moudrosti, je i mnoho hoře, a čím víc vědění, tím víc bolesti.
kî bərōḇ ḥāḵmāh rāḇ- kā‘as; wəyōwsîp̄ da‘aṯ yōwsîp̄ maḵ’ōwḇ.
1Slová kazateľa, syna Dávidovho, kráľa v Jeruzaleme.
2Márnosť márností, riekol kazateľ; márnosť márností a všetko márnosť.
3Aký užitok má človek zo všetkej svojej trudnej práce, ktorou sa trudí pod slnkom?
4Pokolenie ide, a pokolenie prijde, a zem stojí na veky.
5A slnko vychádza a slnko zachádza a chvatom spiecha k svojemu miestu, kde zase vychádza.
6Ide k poludniu a obracia sa k polnoci; obracajúc sa hneď sem hneď ta, tak ide ta vietor, a na svojich okruhoch zase sa navracia vietor.
7Všetky rieky tečú do mora, a more nie je preplnené; na to miesto, z ktorého tečú rieky, ta sa zase navracujú, aby zase tiekly.
8Všetky veci sú plné trudu; nemohol by to človek vypovedať; oko sa nenasýti hľadenia, a ucho sa nenaplní počúvaním.
9Čo bolo, to i bude, a čo sa dialo, to sa i bude diať, ani nieto ničoho nového pod slnkom.
10Ak i je nejaká vec, o ktorej niekto povie: Pozri, toto je nové, už to bolo dávno za vekov, ktoré boly pred nami.
11Nieto pamäti predošlým pokoleniam, ani budúcim, ktoré povstanú, nebude pamäti u tých, ktorí povstanú potom.
12Ja, kazateľ, som bol kráľom nad Izraelom v Jeruzaleme
13a priložil som svoje srdce k tomu, aby som hľadal a zkúmal v múdrosti všetko, čo sa deje pod nebom. Je to trudné zamestnanie, ktoré dal Bôh synom človeka, aby sa ním trápili.
14Videl som všetky skutky, ktoré sa dejú pod slnkom, a hľa, všetko je márnosť a honba po vetre.
15To, čo je krivé, nedá sa narovnať, a nedostatok sa nedá vypočítať.
16Hovoril som so svojím srdcom a riekol som: Hľa, nadobudol som veľkej a vše väčšej múdrosti nad všetkých, ktorí boli predo mnou nad Jeruzalemom, a moje srdce videlo mnoho múdrosti a vedomosti,
17preto som priložil svoje srdce poznať múdrosť a poznať nerozum a bláznovstvo, ale som poznal, že aj to je shon po vetre;
18lebo kde je mnoho múdrosti, tam i mnoho hnevu, a ten, kto rozmnožuje vedomosť, rozmnožuje bolesť.
1Slová Kazateľa, syna Dávidovho, kráľa v Jeruzaleme.
2Márnosť nad márnosti - hovorí Kazateľ. Márnosť nad márnosti, všetko je márnosť.
3Aký osoh má človek zo všetkej svojej lopoty, ktorou sa umára pod slnkom?
4Pokolenie odchádza a druhé prichádza, ale zem stojí naveky.
5Slnko vychodí, slnko zapadá, náhli sa na svoje miesto, kde znova vychádza.
6Vietor duje k juhu a obracia sa na sever, stále krúžiac veje a vo svojom kolobehu sa vracia.
7Všetky potoky tečú do mora, ale more sa nenaplní; potoky sa vracajú na miesto, kam tečú.
8Všetko je plné trudu, nikto to nemôže vysloviť; oko sa nikdy do sýtosti nenadíva, ucho sa nikdy dosť nenapočúva.
9Čo bolo, bude zase, a čo sa dialo, bude sa opäť diať. Nič nového nieto pod slnkom.
10Je niečo, o čom možno povedať: Pozri, to je niečo nové? Dávno to bolo, vo vekoch, ktoré boli pred nami.
11Niet pamiatky po prvotných veciach, ani na neskoršie, čo nastanú, nebudú mať spomienky tí, ktorí budú neskôr.
12Ja, Kazateľ, bol som kráľom nad Izraelom v Jeruzaleme.
13Zaumienil som si múdrosťou vypátrať a vyskúmať všetko, čo sa deje pod nebom. Ťažkú úlohu dal Boh ľudským synom, aby sa ňou umárali.
14Videl som všetko, čo sa deje pod slnkom, a hľa - všetko to je márnosť a honba za vetrom.
15Krivé nemožno narovnať, a čo chýba, nemožno spočítať.
16Povedal som si: Nadobudol som väčšiu a hojnejšiu múdrosť ako všetci, ktorí predo mnou boli v Jeruzaleme, a moje srdce zakúsilo mnoho múdrosti a poznania.
17Zaumienil som si poznávať múdrosť a poznať pochabosť a bláznovstvo. Spoznal som, že aj to je len honba za vetrom.
18Lebo kde je mnoho múdrosti, tam je mnoho mrzutosti, a kto rozmnožuje poznanie, rozmnožuje bolesť.
1Úvahy Dávidovho syna Kazateľa, kráľa nad Jeruzalemom.
2Márnosť, len márnosť - hovorí Kazateľ. Márnosť, len márnosť, všetko je iba márnosť.
3Aký osoh má človek zo všetkej svojej námahy, ktorou sa ustáva, (kým je) pod slnkom?
4(Jedno) pokolenie prichádza, (iné) pokolenie odchádza. Zem však stojí naveky.
5Slnko vychádza a slnko zapadá a ženie sa späť na miesto, kde (zasa) vyjde.
6Veje na juh a obráti sa na sever, v ustavičnom krúžení duje vietor a vietor sa vo svojom kolobehu opätovne vracia.
7Všetky rieky tečú do mora, a more sa nepreplňuje. Kde vyvreli, k tomu miestu tečú rieky späť, aby sa odtiaľ vydali na novú cestu.
8Všetky bytosti sú podrobené ustávaniu - vyrozprávať to nevládze nik. Oko sa nenasycuje videním, ucho sa nenapĺňa počúvaním.
9Čo bolo, je to, čo aj zasa bude. A čo sa už stalo, to sa opäť stane. Nič nie je nové pod slnkom.
10Ak je niečo, o čom by človek povedal: "Pozri toto je niečo nové!", už to bolo v časoch, ktoré boli pred nami.
11Však na minulosť už niet spomienky a s budúcnosťou to bude tiež len tak. Nebude po nich spomienky u tých, čo budú nasledovať za nimi.
12Ja, Kazateľ, bol som kráľom nad Izraelom v Jeruzaleme.
13A svojou mysľou som sa dal na to, že múdro preskúmam a vystopujem všetko, čo sa deje pod nebom. To trápne zamestnanie uložil Boh Adamovým synom, aby sa ním umárali.
14Videl som všetko, čo sa deje pod slnkom, - ale to všetko je márnosť a honba za vetrom!
15Krivé sa nedá urobiť rovným a čoho niet, to nemožno počítať.
16Povedal som si v srdci: "Hľa, vzrástol som a zbohatol v múdrosti, moja myseľ videla mnoho múdrosti a vedomosti."
17Preto som sa v srdci rozhodol poznávať múdrosť a tiež poznávať, (čo je) bláznovstvo a pochabosť. Ale zistil som, že aj to je iba honba za vetrom.
18Lebo čím viac je múdrosti, tým väčšmi pribúda aj mrzutosti; a ako si niekto zväčšuje vedomosti, tak si zväčšuje aj bolesť.
1Slová Kazateľa, syna Dávidovho, kráľa v Jeruzaleme.
2Márnosť márností, povedal Kazateľ, márnosť márností, všetko je márnosť.
3Aký zisk zostane človeku pri všetkej jeho námahe, ktorou sa namáha pod slnkom?
4Pokolenie odchádza, pokolenie prichádza, zem však stále zostáva.
5Slnko vychádza, slnko zapadá, náhli sa na svoje miesto, tam, kde zasa vyjde.
6Vietor veje na juh, obracia sa na sever, stále krúži a krúži, vo svojich okruhoch sa vietor vracia.
7Všetky potoky tečú do mora, ale more sa nepreplní. Na miesto, kam potoky tečú, ta sa vracajú, aby tiekli znova.
8Všetky veci unavujú, keď ich človek nedokáže slovami vystihnúť. Oko sa nenasýti pozeraním, ani ucho sa nenaplní počúvaním.
9Čo bolo, to bude, a čo sa robilo, to sa bude robiť. Niet nič nového pod slnkom.
10Ak by aj niekto o niečom povedal: Pozri, toto je nové! — už dávno to bolo v časoch, ktoré boli pred nami.
11Predošlé veci nezostanú v pamäti, ani na to, čo príde, nebudú spomínať tí, čo budú žiť neskôr.
12Ja, Kazateľ, som bol kráľom nad Izraelom v Jeruzaleme.
13Predsavzal som si, že budem múdro hľadať a skúmať všetko, čo sa robí pod nebom: zlú úlohu dal Boh ľudským synom, aby sa ňou umárali.
14Videl som všetky skutky, ktoré sa robia pod slnkom, a hľa, všetko je márnosť a honba za vetrom.
15To, čo je krivé, nemožno narovnať, a s tým, čo chýba, nemožno počítať.
16Pomyslel som si: Získal som väčšiu a hojnejšiu múdrosť ako všetci, ktorí predo mnou vládli nad Jeruzalemom, a moje srdce zakúsilo veľa múdrosti a poznania.
17Predsavzal som si, že spoznám múdrosť a poznanie, hlúposť i bláznovstvo. Zistil som však, že aj to je honba za vetrom.
18Veď pri mnohej múdrosti je mnoho mrzutosti a kto zväčšuje poznanie, zväčšuje bolesť.
1Slova Kazatele, syna Davidova, krále v Jeruzalémě.
2Marnost nad marnost! řekl Kazatel. Marnost nad marnost, všechno je marnost!
3K čemu je člověku všechno to pachtění, kterým se pachtí pod sluncem?
4Jedno pokolení odchází a jiné přichází,země však nehnutě trvá navěky.
5Slunce vychází a znovu zapadá,aby chvátalo tam, odkud vyjít má.
6Severní vítr se mění v jižní,sem a tam točí se, tam a sem,kolem dokola stále vrací se.
7Veškeré řeky do moře míří,moře se ale nepřeplní.Tam, odkud pramení, se řeky vrací,aby pak odtamtud znovu plynuly.
8Jak jen jsou úmorné všechny ty věci,člověk to ani nemůže vyslovit!Oko se pohledem nikdy nenasytí,ucho se nenaplní slyšením!
9Co bylo dříve, to zase bude,to, co se dělo, se bude dít.Není nic nového pod sluncem.
10Copak je něco, o čem se dá říci:Pojď se podívat na něco nového?Vždyť to tu bylo už celé věky,bylo to na světě dávno před námi!
11Není památky po našich předcích,tak jako nebude po našich potomcích:Ani památky nezbude po nichmezi těmi, kdo je nahradí.
12Já Kazatel jsem byl izraelským králem v Jeruzalémě.
13Rozhodl jsem se vynaložit svou moudrost, abych vyzkoumal a vyzkoušel vše, co se děje pod nebem – takový bídný úkol totiž dal Bůh lidem, aby se jím zabývali.
14Viděl jsem vše, co se děje pod sluncem, a hle, všechno je marnost a honba za větrem.
15Co je křivé, se narovnat nedá,co chybí, se nedá nahradit.
16Pomyslel jsem si: Hle, nabyl jsem moudrosti a převýšil všechny, kdo vládli Jeruzalému přede mnou. Protože jsem pojal tolik moudrosti a vědění,
17rozhodl jsem se okusit moudrost, okusit také hloupost a ztřeštěnost. Poznal jsem ale, že je to honba za větrem.
18Čím více moudrosti, tím více mrzutosti;kdo množí vědění, množí žal.
1Slova Kazatele, syna Davidova, krále v Jeruzalémě.
2Pomíjivost, samá pomíjivost, řekl Kazatel, pomíjivost, samá pomíjivost, všechno pomíjí.
3Jaký užitek má člověk ze všeho svého pachtění, z toho, jak se pod sluncem pachtí?
4Pokolení odchází, pokolení přichází, ale země stále trvá.
5Slunce vychází, slunce zapadá a dychtivě tíhne k místu, odkud opět vzejde.
6Vítr spěje k jihu, stáčí se k severu, točí se, točí, spěje dál , až se zas oklikou vrátí.
7Všechny řeky spějí do moře, a moře se nepřeplní; do místa, z něhož vytékají, se zase vracejí k novému koloběhu.
8Všechny věci jsou tak únavné, že se to ani nedá vypovědět; nenasytí se oko viděním, nenaplní se ucho slyšením.
9Co se dálo, bude se dít zase , a co se dělalo, bude se znovu dělat; pod sluncem není nic nového.
10Je něco, o čem lze říci: Hleď, to je cosi nového? I to bylo v dávných dobách, které byly před námi.
11Nelze podržet v paměti věci minulé; a ani budoucí, které nastanou, nezůstanou v paměti těch, kteří budou potom.
12Já, Kazatel, jsem byl králem nad Izraelem v Jeruzalémě.
13Předsevzal jsem si, že moudře propátrám a prozkoumám vše, co se pod nebem děje. Úmornou lopotu uložil Bůh lidským synům, a tak se lopotí.
14Viděl jsem všechno, co se pod sluncem děje, a hle, to vše je pomíjivost a honba za větrem.
15Co je pokřivené, nelze napřímit, a čeho se nedostává, nelze spočítat.
16Rozmlouval jsem se svým srdcem: Hle, nabyl jsem větší a hojnější moudrosti než ti všichni, kdo byli v Jeruzalémě přede mnou, mé srdce nabylo mnoho moudrosti a vědění.
17Předsevzal jsem si, že poznám moudrost, poznám i ztřeštěnost a pomatenost. Poznal jsem však , že i to je honička za větrem,
18neboť kde je mnoho moudrosti, je i mnoho hoře, a čím víc vědění, tím víc bolesti.
1diḇrê qōheleṯ ben- dāwiḏ, meleḵ bîrūšālim.
2hăḇêl hăḇālîm ’āmar qōheleṯ, hăḇêl hăḇālîm hakkōl hāḇel.
3mah- yiṯrōwn lā’āḏām; bəḵāl ‘ămālōw, šeya‘ămōl taḥaṯ haššāmeš.
4dōwr hōlêḵ wəḏōwr bā, wəhā’āreṣ lə‘ōwlām ‘ōmāḏeṯ.
5wəzāraḥ haššemeš ūḇā haššāmeš; wə’el- məqōwmōw, šōw’êp̄ zōwrêaḥ hū šām.
6hōwlêḵ ’el- dārōwm, wəsōwḇêḇ ’el- ṣāp̄ōwn; sōwḇêḇ sōḇêḇ hōwlêḵ hārūaḥ, wə‘al- səḇîḇōṯāw šāḇ hārūaḥ.
7kāl- hannəḥālîm hōləḵîm ’el- hayyām, wəhayyām ’ênennū mālê; ’el- məqōwm, šehannəḥālîm hōləḵîm, šām hêm šāḇîm lālāḵeṯ.
8kāl- haddəḇārîm yəḡê‘îm, lō- yūḵal ’îš ləḏabbêr; lō- ṯiśba‘ ‘ayin lir’ōwṯ, wəlō- ṯimmālê ’ōzen miššəmōa‘.
9mah- šehāyāh hū šeyihyeh, ūmah- šenna‘ăśāh, hū šeyê‘āśeh; wə’ên kāl- ḥāḏāš taḥaṯ haššāmeš.
10yêš dāḇār šeyōmar rə’êh- zeh ḥāḏāš hū; kəḇār hāyāh lə‘ōlāmîm, ’ăšer hāyāh milləp̄ānênū.
11’ên ziḵrōwn lārišōnîm; wəḡam lā’aḥărōnîm šeyihyū, lō- yihyeh lāhem zikkārōwn, ‘im šeyihyū lā’aḥărōnāh. p̄
12’ănî qōheleṯ, hāyîṯî meleḵ ‘al- yiśrā’êl bîrūšālim.
13wənāṯattî ’eṯ- libbî, liḏrōwōš wəlāṯūr baḥāḵəmāh, ‘al kāl- ’ăšer na‘ăśāh taḥaṯ haššāmāyim; hū ‘inyan rā‘, nāṯan ’ĕlōhîm liḇnê hā’āḏām la‘ănōwṯ bōw.
14rā’îṯî ’eṯ- kāl- hamma‘ăśîm, šenna‘ăśū taḥaṯ haššāmeš; wəhinnêh hakkōl heḇel ūrə‘ūṯ rūaḥ.
15mə‘uwwāṯ lō- yūḵal liṯqōn; wəḥesrōwn lō- yūḵal ləhimmānōwṯ.
16dibbartî ’ănî ‘im- libbî lêmōr, ’ănî, hinnêh hiḡdaltî wəhōwsap̄tî ḥāḵmāh ‘al kāl- ’ăšer- hāyāh ləp̄ānay ‘al- yərūšālim; wəlibbî rā’āh harbêh ḥāḵmāh wāḏā‘aṯ.
17wā’ettənāh libbî lāḏa‘aṯ ḥāḵmāh wəḏa‘aṯ hōwlêlōwṯ wəśiḵlūṯ; yāḏa‘tî šeggam- zeh hū ra‘yōwn rūaḥ.
18kî bərōḇ ḥāḵmāh rāḇ- kā‘as; wəyōwsîp̄ da‘aṯ yōwsîp̄ maḵ’ōwḇ.